O horku a nicnedělání (knižní tip: Věrní a rozumní, H. Librová)

Taky máte někdy pocit, že na světě je tolik dobrých, zajímavých knížek, že je nikdy nemáte šanci přečíst všechny?

Přiznávám se, že za poslední roky čtu podstatně méně než dřív, ale o to více oceňuji dobré doporučení. Z části proto jsem se rozhodla vytvořit rubriku knih, které mě nadchly.

Začnu trošku z odbornějšího soudku – ale nebojte, knížka se čte parádně a rozhodně vám dá mnoho podnětů k přemýšlení. Jedná se o knihu Věrní a rozumní (2016) od Prof. Hany Librové, české socioložky, bioložky a environmentalistky.  Je to třetí kniha trilogie o ekologicky příznivém způsobu života založená na sociologických výzkumech a psané pro veřejnost. Více se o ní dozvíte tady v tomto článku Českého rozhlasu >>

Co mě na knize bavilo, bylo spojení odborného pohledu s praktickými příklady, ale také ilustracemi a básněmi.

Pokud vás zajímá, jak se v současnosti odborníci staví k ekologickým tématům, tady získáte přehled a souvislosti.

Nebudu vám dlouze povídat o tom, co v knížce najdete a proč je super – raději se s vámi podělím o vlastní úvahu, ke které mě inspirovaly dvě části knihy. Byla to báseň Radka Štěpánka na str. 5 a sonda týkající se horka v létě 2015 na str. 266-268.

Úvaha o horku a nicnedělání

Vzpomínám na horka v létě 2015. Nemusím se moc snažit, abych znovu ucítila vyprahlost půdy a slabost lidí, kteří se snaží vykonávat své každodenní činnosti – řídit auta, manuálně pracovat, přemýšlet… Vzpomínám, jak jsem vedla kurz angličtiny a snažila se studenty přesvědčit, že nejsou pitomí – že jenom z horka nemůžou přemýšlet. A taky sama sebe, že snad ten týden v rozpálené budově uprostřed města přežijeme.

Znovu se začítám do veršů Radka Štěpánka a nechávám na sebe působit paradox nedostatku vody s hrozící katastrofou tajících ledovců. Co budeme dělat, až začne čistá voda docházet? Představuji si národy, které v horku léta 2015 hledají nové domovy, vydávají se na pouť do neznámých konců Země za příslibem lepšího života.

Paralelně vidím lidstvo možná už za pár desítek let. Mnohá místa na Zemi budou vyprahlá a další zmizí pod hladinou – opět ten paradox. Čeho se bát víc? Mnozí věří, že díky vymoženostem vědy se nám podaří hrozící spoušť odvrátit, vytvořit si nové prostředí pro život nebo dokonce odcestovat na vzdálenou planetu, kde si vytvoříme novou Zemi.

Něco mi na tom ale nesedí. Nemělo by přece jen smysl zaměřit se na řešení situace, kterou jsme sami způsobili? A neměli bychom se do toho dát hned teď, když už nám skoro doslova teče do bot?

A pak si znovu vzpomenu na to horko, které nás zmáhá a téměř nám nedovolí přemýšlet, natož konat. Naše těla, ta nejpřirozenější část nás, volají po tom, abychom zpomalili. Abychom se zastavili, rozhlédli se. Upustili od výkonu a neustálého růstu. Abychom jenom byli.

Napadá mě, zda je opravdu třeba zachraňovat přírodu nebo si příroda sama říká o to, abychom nic nedělali. Po staletích, kdy jsme se jí cítili nadřazeni, se v hloubi děsíme, že jsme se přepočítali a honem se snažíme zachránit poslední zbytky toho, co bývalo naším domovem. Pro planetu Zemi je to přitom jen střípek v historii.

Není potom snaha chránit přírodu, tak jak ji známe, jen další fází nadvlády, podporou lidského pocitu, že ji můžeme mít pod kontrolou?

Květa Oakland
Jsem čarodějka odhodlaná měnit svět - nejdřív svůj a potom celý. Rozhodla jsem se žít naplno a sdílet svou cestu s ostatními,

Sdílím své každodenní postřehy >>, tvořím inspirativní videa >> a jinak jsem právě tam, kde je mě zrovna potřeba.

Více o mně se dozvíš tady>>
Komentáře