Přebitá citlivost (knižní tip: Citlivost jako výhoda, K. Sohst)

Vysoká citlivost – dar nebo prokletí?

Už je to asi rok, co jsem narazila na teorii psycholožky Elain Aronové o HSP (Highly sensitive people, neboli vysoce citlivých/hypersenzitivních lidech).

Nemusela jsem jít moc daleko, abych si byla okamžitě jistá, že mám konečně svou „diagnózu“ (i když vysoká citlivost/vnímavost není nemoc, ale genetická dispozice, abych nemátla:).

Stejně jako popisují mnozí vysoce citliví lidé, i mně se nesmírně ulevilo, když jsem si uvědomila, že nejsem tak „divná“, jak jsem si myslela, a hlavně – nejsem v tom sama.

Dlouho jsem potom o HSP nic nečetla, nepotřebovala jsem. Nedávno si mě ale toto téma opět přitáhlo a tak jsem se dala do průzkumu, jaké informace o tomto fenoménu existují, a které stojí za to číst a vnímat.

V knihkupectví na mě čekaly pouze dvě knihy na toto téma.

Jedna s názvem „Hypersenzitivní lidé mezi námi od Rolfa Sellina, druhá od Kathrin Sohst s názvem „Citlivost jako výhoda: Jak proměnit svou citlivost v sílu.

Dnes bych vám chtěla povědět o té druhé.

Kromě spousty informací o životě a potřebách hypersenzitivních lidí je v ní totiž mnoho osobních příběhů a hlubokých sdílení, která se dotýkají hlubokých částí duše, nejen mysli.

Abych zůstala v naladění na knihu, podělím se s vámi o malý střípek z mého hypersenzitivního života, který se mi vyjevil při čtení.

Můj příběh nebude úplně veselý, zato velmi silný.

Tuším, že něco podobného možná záživáte (nebo jste zažili) také, a tak vás chci povzbudit a obejmout, alespoň na dálku skrze slova.

Od citlivosti k oceli a zpět

Že jsem citlivější než mnoho jiných lidí, jsem věděla asi docela brzy. Netušila jsem ale, že to může můj život dělat tak jiným a někdy také náročnějším. A už vůbec jsem netušila, že existuje něco jako teorie HSP.

Vzhledem k tomu, že mi s tím vším, co jsem vnímala a cítila při každém kroku, nikdo neporadil a nenaučil mě, jak s tolika vjemy pracovat, jak se sebou zacházet a pečovat o sebe, hledala jsem cesty, jak své vnímání světa zvládnout.

Svou citlivost jsem vnímala jako prokletí.

Po nejrůznějších zkušenostech, kdy mě vnímavost a citlivost uvedly do zraňujících situací, jsem si zvolila cestu právě opačnou svému defaultnímu nastavení.

Vybrala jsem si cestu potlačené citlivosti.

Neuměla jsem zacházet s jemnými podněty, které ve mně vyvolávaly tolik pocitů a myšlenek, které druzí nechápali. A tak mě jemnost začala děsit.

Něžná slova, pohlazení, doteky, pohledy – to všechno mi působilo neuvěřitelné pocity ztracenosti a nejistoty. Tak jsem se jim začala vyhýbat.

Cíleně jsem začala svoje vnímání přesycovat.

Potřebovala jsem (a vyžadovala) extrémnější a intenzivnější podněty, tvrdé, jasné, necitlivé. A s postupem času drsnější a drsnější.

  • Místo jemných domluv jsem byla raději, když mě někdo seřval. Když mi místo slov „to mě bolí“ řekl, že jsem kráva.
  • Místo něžného doteku jsem toužila po drsném a pevném sevření, které mě skoro nenechalo dýchat.
  • Místo ticha jsem potřebovala nekonečnou kupu aktivit, povinností a činností, abych nikdy neměla chvíli klidu.

Hlavně, abych se nemusela zastavit a začít vnímat svoje pocity.

Došlo tak k podivnému paradoxu: při hrubém zacházení jsem se cítila bezpečně, zatímco při tom jemném jsem se rozpadala strachy.

Než abych okolnímu světu (a to i svým nejbližším) přiznala, že jsem extrémně citlivá a nevím, co s tím mám dělat, začala jsem se chovat tak, že se mě nic nemůže dotknout.

Stala se ze mě žena z oceli.

Došlo to až tak daleko, že jsem si užívala bolest způsobenou intenzivními podněty. Byla pro mě vysvobozením. Znamenala totiž, že už to nemůže být intenzivnější.

Záměrně jsem se dostávala do situací, kde byly moje smysly tak přesycené, že už nemohly vnímat a vypínaly.

To vedlo k tomu, že jsem nedokázala zastavit.

Neustále jsem musela něco dělat, mít nabitý program, vykazovat vysoké výkony – a hlavně jsem se nemohla ani na chvíli zastavit a nadechnout se, abych náhodou něco necítila.

Zlom přišel, když jsem si dovolila vypnout.

Tedy: nezbylo mi, než vypnout. V tu chvíli se na mě sesypalo všechno, co jsem několik let tak usilovně potlačovala. Nedokázala jsem se uklidnit, byla jsem jako protržená přehrada.

Pocity, které jsem v sobě zadržovala, začaly proudit ven a tryskaly ze mě jeden za druhým.

Jak to mám nyní?

Jsem velmi vděčná, že se ta ocelová hráz, kterou jsem kolem sebe vystavěla, prolomila. I když to bylo náročné období, kdy jsem si uvědomila, že vůbec nejsem sama sebou a připravuji se o živo(s)t.

I když to bolelo a i teď ještě občas zabolí (a ne tím uklidňujícím intenzivním pocitem, ale tím jemným, pro mě nejděsivějšímú, jsem šťastná, že jsem se rozhodla svou citlivost pozvat zpátky do svého života.

Dnes si jemnost užívám a trénuji se v ní.

Vychutnávám si jemný vánek vzduchu, lehkou vůni a chuť na jazyku, něžné pohlazení peříčkem, nepatrné změny v náladě druhých i všechny ty další jemnosti, které ostatní ani nevidí.

Pořád je pro mě náročné ukazovat se světu ve své plné zranitelnosti (rozuměj citlivosti:) a je to každodenní výzva.

Už ale vím, že je to pro mě ta jediná cesta, protože jedině, když věnuji čas a pozornost svým vjemům, důvěřuji jim a užívám si je – jedině v tu chvíli se cítím živá. A o to přece v životě jde, nebo ne?

Inspirace

Jestli chceš také pošimrat své jemné vnímání, doporučuji ti rozhlédnout se kolem sebe a uvědomit si všechno, co tě obklopuje.

Věnuj se chvilku každému svému smyslu a prociť okolí skrze tělo. Jaké máš pocity? Je ti teplo, zima? Jak vnímáš oblečení na svém těle? Jaké slyšíš zvuky?

Můžeš se vydat ještě hlouběji – do svého nitra. Krásnou cestou do jemných míst duše jsou básně. Zalov ve své knihovničce a vydej se na dobrodružnou cestu do svého něžného nitra.

Nebo omrkni mou sbírku „Temné noci duše a úsvity z nich plynoucí, kterou najdeš tady>>

Poděl se se mnou o své zážitky s citlivostí dole v komentářích. Sdílení je totiž to, co to všechno dělá o krapítek jednodušší.

Květa Oakland
Jsem čarodějka odhodlaná měnit svět - nejdřív svůj a potom celý. Rozhodla jsem se žít naplno a sdílet svou cestu s ostatními,

Sdílím své každodenní postřehy >>, napsala jsem sluneční sbírku textů "Italské zápisky >> a jinak jsem právě tam, kde je mě zrovna potřeba.

Více o mně se dozvíš tady>>

Dotkla se tě moje slova?

Nechej mi na sebe email a dostávej ode mě inspiraci a informace o nových článcích, videích, projektech a prožitcích.

Tvé osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Květa Oakland) je na základě tvého souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů, které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřuješ svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zasílání inspirativních emailů a newsletterů. Svůj souhlas můžeš kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

Komentáře