Sama sobě andělem (proces zcelování)

V uzavřené skupině Ženy na cestě, kterou jsem vytvořila na FB jako místo pro podporu, sdílení a bezpečí, otevřela jedna odvážná žena zajímavé téma: neschopnost být šťastná dlouho, dřív nebo později se něco pokazí.

Tohle téma je mi známé možná až moc dobře, a tak jsem se rozhodla podělit se s vámi o způsob vnitřní práce, který mi (nejen) s ním pomáhá. Pojmenovala jsem ho:

Sama sobě andělem

Stejně tak dobře by se mohl jmenovat „sama sobě milující mámou“ nebo „nikdy sama“. Je to proces práce s vntiřním dítětem – nebo jakoukoliv minulou verzí nás samotných. Cílem je zaintegrování starého zranění a doprožití situace z minulosti, která nebyla dovede do bodu lásky, přijetí a bezpečí.

Po tomto procesu se budeš cítit vyrovnaněji, přijatěji, milovaněji a bezpečněji.

Jak na to?

V tomto článku jsem se pokusila co nejsrozumitelněji shrnout fáze mého procesu a ilustrovat ho na vlastních zkušenostem. Doporučuju, aby sis ho nejdříve přečetl/a celý, udělala si obecný přehled o tom, jak to probíhá, a pak se rozhodl/a, jestli ho chceš vyzkoušet a nastudoval/a si ho podrobněji.

Kdy do procesu vstoupit?

Táákže – nastiňme si situaci: zrovna se v mém životě seběhlo něco, co ve mně vyvolalo silnou emoci (často dost nepříjemnou). Takové situaci můžeme říkat spouštěč. Je to taková skulinka časem a prostorem, kudy k nám dolehne volání našeho zraněného minulého já.

Místo toho, abych se snažila tuhle nepříjemnou emoci zamáčknout, utéct z ní, vyhnout se jí, nebo si ji dokonce začala vyčítat jako hysterickou reakci na něco, co by mi vůbec vadit nemělo, přijmu ji jako výzvu k zastavení.

Jako by to byl dětský pláč – je to dětstký pláč! Můj dětský, bolestivý výkřik ze situace v minulosti, kdy jsem si nevěděla rady a potřebovala jsem pomoc. Pomoc, kterou si teď můžu nabídnout.

Když tedy uslyším tento svůj výkřik v podobě silné emoce, zastavím se a v nitru si řeknu: slyším tě, hned jsem u tebe.

Je dost důležité začít s procesem, co nejbezprostředněji po tom, co se emoce objeví. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se nemůžeme na několik minut někam zavřít, ale pokud to jen trošku jde, udělej to. Tak má tvoje práce největší sílu a dopad.

Bezpečný prostor pro přechod do lásky

Jakmile si vytvořím bezpečné prostředí tady a teď (tím, že si zalezu někam, kde nejsem rušená a mám klid jen na sebe), vydám se do svého nitra a minulosti, abych ho vytvořila i tam. Zavřu oči, několikrát se zhluboka nadechnu a pak se dám do práce, kterou vám popíšu v následujících krocích.

1. Zmapování emoce a určení jejího místa v těle

  • Nejdříve prozkoumám, jak se cítím. Co prožívám? Jakou emoci v sobě mám?
    Popíšu ji, co nejpodrobněji, můžu si všímat její barvy, struktury, vůně, tónu, může se projevovat v nějakých obrazech… cokoliv, co ji pomůže popsat, je vítané.
  • Když ji zmapuju, zjistím, kde se tento pocit projevuje v těle. Kde cítím tuhle emoci fyzicky?
    Opět, co nejpřesněji určím, jak se tato emoce v mém těle projevuje. Možná se projevuje na tom, jak sedím, jak dýchám, někde mě neco bolí, píchá, škrábe, svírá se… může to být i několik fyzických pocitů najednou

2. Vstoupení do brány emoce

Když vím, jak tuto emoci vnímám psychicky i fyzicky, uvolním se a vnořím se do ní. Normálně od nepříjemných emocí utíkáme – tentokrát jí naopak jdeme vstříc.

Tato emoce je jako brána, která nás vezme za naším minulým já, co tolik volá po naší pozornosti.

Z počátku se může zdát divné, nepříjemné nebo neproveditelné, vstoupit do nepřijemné emoce, ale nevzdávej se – s každým dalším pokusem to půjde snáz a snáz. Tady jsou dva způsoby, jak do brány vstoupit, které fungují mně:

  1. Zaměřím se na to místo na těle, kde tuhle emoci cítím. Pak si představím, že se zmenšuju, až jsem tak malinká, že můžu do tohoto místa vklouznout a nechat se jím pohltit.
  2. Představím si emoci jako barvu. Tato barva tvoří oblak, kouřovou clonu nebo třeba jezero přede mnou – s nádechem se nachystám a s výdechem udělám krok dovnitř této barvy, aby mě obalila.

3. Kdy jsem se takto cítila poprvé / naposledy / nejintenzivněji?

Když jsem uprostřed dané emoce, zeptám se, kdy jsem se takto cítila poprvé / naposledy / nejintenzivněji. Někdy si vyberu jedno z variant, protože to tak cítím, jindy je vyslovím všechny a uvidím, která rezonuje.

Důvěřuj svému vedení – vezme tě přesně tam, odkud to volání vychází, kde máš být. Polož otázku, vydechni a počkej, jaký obraz/pocit/vzpomínka se objeví. Cokoliv, co přijde, je správně.

Jakmile se objeví první obraz/symbol/vzpomínka – cokoliv – nechám se tím vést. Nezasahuju do toho, jen pozoruju. Většinou vidím své mladší já v nějaké situaci, ať už reálné vzpomínce z dětství nebo smyšlené archetypální. Všímám si, jak situace vypadá, a jak se v ní moje mladší já cítí.

4. Komunikace s minulým já. Na nic nejsi sama, maličká.

Když situaci zmapuju, znám ji, představím si, že mávnutím ruky situaci zastavím. Jakoby zmrazím všechny a všechno, kromě mé dívky. Pak se přesunu do obrazu vedle ní. Je čas na interakci s minulým já. Připravená?

Takhle se svou dívkou komunikuju já.

  1. Představím se jí, vysvětlím, kdo jsem.
    Řeknu, že jsem slyšela její volání, a přišla jsem ji v téhle náročné situaci podpořit.
  2. Zeptám se jí, co teď potřebuje nejvíc na světě. A hned jí to poskytnu.
    Dost často je to objetí, bezpečná náruč, kam se může schoulit, vyplakat se. V téhle fázi nic neříkám, nechávám své minulé já, aby dostalo to, co potřebuje. Všechno mu dám.
  3. Když se nasytí a dostane všechno, co potřebovala, zeptám se jí, jestli je něco, co mi potřebuje říct. Vyslechnu ji.
  4. Často předchozí tři kroky bohatě stačí k tomu, abych se cítila v harmonii.
    Moje minulé já i současné cítí bezpečí, podporu, vzájemnost a lásku. Jupí – to je přesně to, co jsme chtěli. Pokud ne – přesuň se k bodu 5.
  5. Přichází čas na darování, řečení toho, co teď už vím, co může mojí dívce pomoci.
    Co si přeju, aby věděla? Čím jí můžu usnadnit další cestu? Můžeš se jí taky zeptat, jestli od tebe potřebuje něco vědět.
  6. Pokračuju tak dlouho s rozhovorem, objímáním, tancem… čímkoliv, co nám oběma dělá radost, dokud se necítíme naplněné a spojené. Dokud nezáleží na ničem jiném než na tom, že jsme spolu.

Nikdy nejsi sama. Vždy jsme na všechno spolu. Jsi v bezpečí. -> To je pocit, se kterým bys měl/a končit.

Tohle je moc důležité – proces končí ve chvíli, kdy máme obě otevřené srdce a obě jsme šťastné, spokojené, v bezpečí, milované.

5. Návrat do teď a tady

Zůstaň se svým minulým já tak dlouho, dokud obě nebudete úplně naplněné štěstím. Vnímejte svou přítomnost, svou podporu, lásku. Naplň se jí až po okraj. Pak je čas vydat se domů – do tady a teď.

  1. Než se vrátím, vždycky se se svou dívkou rozloučím (pohledem, dotekem, úsměvem…).
  2. Pak jí připomenu, že si mě může kdykoliv zase přivolat. Že toužím po tom, abychom byly jednou a nemusely nic dělat sami. Ujistím ji, že až příště uslyším její volání (ucítím silnou emoci), zase se zastavím a vrátím se za ní.
  3. Potom se začnu soustředit na svůj dech a nechám obraz, aby se pomalu rozplynul. Začnu naslouchat svému okolí, uvědomuju si zvuky a svoje tělo.
    Můžeš zahýbat prsty na rukou, zakroutit krkem – pomalu a jemně si uvědomit svoji fyzickou přítomnost.

Než otevřeš oči, uvědom si, jak se po této práci cítíš, a nechej se tím pocitem celá zabalit jako krásnou hřejivou dekou. Pak otevři oči a vyjdi dál do světa ♥

Jak dál?

Kouzlo tohoto procesu tkví v jeho opakování. Zažíj ho do sebe, nauč se využívat každou emoci jako bránu a jednu bolavou vzpomínku po druhé zceluj a uváděj do rovnováhy. Chce to vytrvalost, ale výsledek stojí za to.

Můj příběh pro inspiraci a motivaci

Jedním z nejtěžších smíření pro mě před nějakou dobou bylo přijetí faktu, že se možná vždycky budu nenávidět. Že možná nikdy nedosáhnu té nádherné voňavé sebelásky, o které všichni pořád mluví. Ne v plné míře. Tohle uvědomění mi přineslo velký klid, ale také smutek, protože jsem se musela vzdát mnoha představ sama o sobě.

Někdy jsou moje dny tak černé, že se jim až musím smát a dusím se tou bolestí, kterou smích vyvolává. Mám takovou výhodu ( i když se někdy jeví spíš jako prokletí), že to nedokážu vzdát. Nehledě na to, jak mizerně mi je, zatím vždycky svítí drobná jiskřička, že to přece musí i tak mít nějaký smysl.

A v jednom takovém černém dni, kdy jsem následovala tu jiskřičku, jsem objevila tento proces.Už při prvním použití mi přinesl nečekanou úlevu. Jsem docela zvyklá, že všechno zabírá jen na chvíli, ale tohle drobné hřání trvalo.

A tak ve mně svitla naděje: možná ho můžu udělat pokaždé, když se budu nenávidět.

A možná se pokaždé budu nenávidět o kousek míň. Možná se vždycky budu nenávidět, ale možná to bude vždycky o kousek lehčí a jemnější.

Prošla jsem tímto procesem za poslední tři měsíce tolikrát, že to ani nedovedu spočítat. A pokaždé to je o kousek lepší. Neznamená to, že mávnutím kouzelného proutku zmizely všechny stíny a bolesti, nenávist. Znamená to, že jsem na dobré cestě a každý den je o kousek jasnější. A to je za mě neuvěřitelná motivace – bude i pro tebe?

Kéž i Tobě je den za dnem nadlehčenější ♥

Květa Oakland
Jsem čarodějka odhodlaná měnit svět - nejdřív svůj a potom celý. Rozhodla jsem se žít naplno a sdílet svou cestu s ostatními,

Sdílím své každodenní postřehy >>, napsala jsem sluneční sbírku textů "Italské zápisky >> a jinak jsem právě tam, kde je mě zrovna potřeba.

Více o mně se dozvíš tady>>

Dotkla se tě moje slova?

Nechej mi na sebe email a dostávej ode mě inspiraci a informace o nových článcích, videích, projektech a prožitcích.

Tvé osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Květa Oakland) je na základě tvého souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů, které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřuješ svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zasílání inspirativních emailů a newsletterů. Svůj souhlas můžeš kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

Komentáře