Vnitřní zima (příběh fantazie)

Nebylo dlouho po půlnoci, když jsem odhrnula pokrývku a vylezla z postele. Oblékla jsem si navlhlý kabát, nazula si boty. Zavřela jsem za sebou dveře od bytu a nahmatala jsem vypínač. K mému štěstí byl hned vedle dveří a nemusela jsem tak pochodovat podél zdi, osahávat narůžovělou omítku a představovat si, kdy místo vypínače stisknu zvonek některého ze sousedů. Nemám tušení, jak bych mu vysvětlovala, proč tu stojím v pyžamu uprostřed noci.

Pravda byla taková, že ani já sama jsem neznala pravý důvod svých nočních toulek. Zkrátka mě přepadl onen nesnesitelný pocit prázdnoty, který se vyznačoval prudkým tlakem v hrudi, zrychleným tepem a spoustou zmatených myšlenek, přinášejících s sebou sklony k zoufalství.

Z ničeho nic se mi v mysli začaly promítat obrazy z dětství, pocity, zážitky, všechny trapné chvíle či má selhání ve vztazích. Pocity ohrožení či neschopnosti. Méněcennosti. Nenávisti k sobě samé. Smutek, vztek, lítost, strach, paranoia a xenofobie. A vše ve zrychlených vlnách dotýkajících se toho nejcitlivějšího ve mně.

Říkala jsem tomu zima, neboť právě tohle slovo používané pro pocit fyzický přesně vystihovalo můj pocit psychický.

Nevím, odkud tato zima vzešla, zda tu byla vždy či mě přepadla jedné smutné noci, ale faktem bylo, že na ni pomáhala jediná věc: přijít na jiné myšlenky. Proto jsem se i dnes v noci ocitla před výtahem, zmáčkla tlačítko a během dvou minut jsem stála vevnitř.

Přes den většinou chodívám pěšky, ale kdykoliv prchám před zimou, nechávám se vézt. Zdá se mi, že čím rychleji se dostanu jinam, tím rychleji mi bude zase lépe. Jinam – v tomhle případě to neznamená jen změnu místa.

Utéct jinam před zimou znamená jít jinam od každého místa, kde zrovna stojím.

Ale jakmile ho změním, už to zase není jinde. Jsem zase na svém místě a jinam znamená jít někam dál. Prakticky mi tedy nezbývá nic jiného, než být stále v pohybu. Hýbat se z místa na místo, stále dál, pryč. Hlavně ale jinam. A čím rychleji, tím lépe.

Dříve jsem zkoušela procházky městem. Chodila jsem místy, která mi připomínala něco hezkého. Rande, dětství, šťastné chvilky, kdy po zimě nebylo ani stopy. Jenže pokud se zima už jednou vplížila do mé mysli, přinesla si s sebou i moc přeměnit každičký zážitek v noční můru.

Nemohla jsem myslet vůbec na nic, aniž by mě to nezraňovalo.

Místo toho, abych vzpomínala na dobrou zmrzlinu z předešlého dne, napadala mě skvrna od čokolády na bílém tričku či kalorie putující mým tělem a spokojeně se ukládající ve stehnech. Živě jsem viděla, jak se má stehna vzdouvají, jak se mi kulatí bříško a jak se mé lícní kosti ztrácejí v tucích stejně jako malá brada. Chtěla jsem se smát sama sobě, ale ani to mi zima nedovolila.

Místo toho se mi do očí draly slzy a já nabývala přesvědčení, že jsem ten nejošklivější člověk na světě. Za normálních okolností by mě pochyby o sobě samé přešly během pár minut, ale v období zimy mi vše připadalo zbytečné a ztracené. Ze všech úhlů pohledu.

Problémy s postavou jsou malichernost, ale chci na nich ilustrovat, jak vzdáníhodné  bylo cokoli, když se do toho připletla zima. Totéž se mi dělo s plány do budoucna, i tím, co už jsem dokázala a na čem jsem chtěla stavět celou svou osobnost a svět, ve kterém žiji, svoje postoje a názory. Přesně tohle se dělo s celým mým bytím.

Nezažila jsem nic děsivějšího než noci, kdy jsem musela sama sebe přesvědčovat, abych nevzdala vše, na čem jsem pracovala a na čem mi záleželo. Abych myšlenky nechala na později.

Byl to takový podraz na zimu, odložit to. Moc dobře jsem věděla, že přesvědčím-li sama sebe, abych neřešila vážné věci v onen moment a nechala je raději na ráno, zima přes noc zmizí a já budu mít pokoj. Alespoň do příštího přepadení.

Bohužel, tento můj trik nezabíral dlouho a po pár použitích byl stejně bezvýznamný jako všechno ostatní. Přestala jsem mít sílu nutit se usnout, vyžadovalo to stále více a více úsilí.

Vzdala jsem to a zima sílila.

Snažila jsem se tedy zničit ji něčím jiným. Vyzkoušela jsem pravý opak – namísto osamocených vycházek nočním městem jsem zvolila místo nabité energií a životem. Začala jsem navštěvovat různé kluby a diskotéky. Hluk a spousta lidí. Říkala jsem si, že to by mohl být ideální způsob na zahnání zimy. Tančila jsem jako o život, posedávala jsem u baru, pila či se bavila s lidmi.

Ale bylo to ještě horší. Hlasitá hudba mě ubíjela a pohled na opilé zoufalce kolem mě přiváděl ještě k větší prázdnotě.

Následovalo období, kdy jsem svůj boj vzdala a řekla si, že pokud mě má zima zničit, udělá to bez ohledu na vynaloženou snahu. Ano, i snaha o lepší život byla přemožena zimou a její beznadějí.

Celé noci jsem proseděla v křesle. Uplakané oči, záchvaty samoty. Zabalená v dece a noc táhnoucí se jako několik let. Každé ráno bylo utrpením, zima nezmizela a stahovala se ke mně víc než kdy dříve. Nebylo dne, kdy by mě opustila, doprovázela mě věrně jako železná koule na trestancově noze.

Byla ze mě troska, jen skořápka prázdná uvnitř.

Před pár dny jsem se ale opět rozhodla bojovat. Nevím, co mě k tomu přimělo, ale uvědomila jsem si, že se mučím sama. Sama sebe týrám a svádím to na zimu. Jakoby mi v hlavě zasvítilo – nesmíš se vzdát. Najednou jsem jasně věděla, že pokud dokážu zimu překonat, už se nikdy nevrátí a navíc mě nebude pronásledovat má neschopnost.

Objevila se ve mně síla tak velká, jako jsem neměla nikdy dříve, natož při boji s tím odporným parazitem v mé mysli.

Díky těmto dvěma věcem jsem po nástupu do výtahu nezmáčkla tlačítko do přízemí, ale do sedmého patra. Překvapila jsem tímto krokem sama sebe, neměla jsem ponětí, proč mě napadlo vyjet zrovna nahoru. Pravdou ale bylo, že v útěku před zimou nebylo důležité, co jsem dělala, ale především, abych něco dělala. V každém případě to byl dobrý začátek dalšího boje.

Výtah se po chvíli s trhnutím zastavil a mně nezbylo než se přinutit k pohybu a vyjít ven. Srdce mi divoce bušilo, musela jsem si přiznat, že cestování výtahem je pro mě mírně stresující. Ale dopadlo to zdárně a já jsem nyní stála před vchodem do sušárny.

Byla jsem na sebe pyšná, i když jsem přesně nevěděla, co budu dělat dál. Jisté však bylo, že už jsem si netroufla nastoupit zpět do výtahu a nechat se odvést k sobě do bytu. Alespoň znovu neupadnu ve stav netečnosti. Navíc, když už jsem začala bojovat, musela jsem v tom pokračovat přes všechen odpor, který mi bzučel tělem.

Hnána tím nepříjemným pocitem, jsem udělala jedinou věc, která mi zbývala po vyloučení návratu dolů – vytáhla jsem z kapsy kabátu svazek klíčů a klidně odemkla dveře od sušárny. Sotva jsem však vkročila dovnitř, znovu mě sejmula zima. Ostřeji než kdy dřív, a zahalil mě nepopsatelný strach z neznáma.

S bouchnutím jsem zavřela dveře, otočila klíčem v zámku a přitiskla jsem se k nim zády. Okamžitě mi hlavou začaly vířit vize všeho, co mě k smrti děsilo, a neustále opakovaly: Co když někdo ví, že jsi tu? Co když tě někdo viděl, jak jedeš nahoru a zvědavě tě sleduje, plíží se venku na chodbě a přemýšlí, co udělat dál, aby tě překvapil?

Cítila jsem, jak mi zběsile buší srdce a tichý hlásek v hlavě šeptá: Neblázni. Uklidni se a zažeň strach. Je to jen otrok zimy, co se tě snaží zničit. Výplod tvé mysli. Bojuj!

Avšak přes veškerou snahu ten hlásek zesílit a nechat ho znít celým tělem, dokud se mi neuklidní srdce a nepřestane tvořit hroznou ozvěnu, která naplňovala celý prostor sušárny a odrážela se od holých stěn, aby její zvuk vzápětí otřásl čistým prádlem a uvolnil z něj jemnou vůni aviváže, jsem byla ještě vyděšenější.

Zdálo se mi, že na zádech cítím dech toho člověka venku, že slyším jeho srdce, stejně divoké jako moje. Představovala jsem si jeho dychtivé oči a pootevřené rty… A právě v ten moment mě strach ovládl docela. Zmrazená hrůzou vycházející z mých vlastních představ jsem se bála pohnout, sotva jsem udržela svůj rozjívený dech.

A přece jsem věděla, že se pohnout musím, jinak podlehnu zimě a všem jejím přízrakům.

S nesmírnou námahou jsem pohnula nohou, udělala jsem první, nejtěžší krok, a pak jsem úprkem vyrazila do protějšího kouta. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, jak zoufale vzlykám a lapám po dechu. Věděla jsem, že všechny hrůzy se odehrávají jen v mé hlavě, že není proč se bát a vyvádět jako o život, ale moje představy byly silnější než já.

Uvědomovala jsem si, že nejhorší je jen tak sedět v koutě, přesně jak jsem to teď dělala. Musela jsem se pohnout dál, ale opět to nešlo. Boj s vlastním tělem. Nemohla jsem. Navíc jsem neměla v tom hrozném zmatku ponětí, co udělat. Nebyla jsem schopna uvažovat, ať jsem se snažila sebevíc.

Cítila jsem však, že mám jedinou šanci, abych se toho zbavila. Musela jsem hned něco udělat a jediné, co se naskýtalo, bylo pootevřené okénko v protější stěně. V jediné sekundě jsem soustředila zbývající odvahu a sílu a bez rozmyšlení o tom, co je za tím okénkem, jsem posledním dechem vyrazila a silou jsem se prorvala skrz uzoučký rám.

Nic jsem nečekala a moje pohyby byly natolik nekoordinované a splašené, že jsem se na druhé straně zhroutila na zem a schoulená do klubíčka jsem upadla do bezvědomí. Do stavu naprostého nic. Žádné hrůzné představy, ale ani žádný konejšivý hlásek pravící: Už je po všem, zvládla jsi to. Zvládla jsi sama sebe. Nic, zkrátka nic, jen prázdno. Prázdno. Avšak bez zimy.

Po chvíli mě probrala prudká bolest. Pomalu jsem se posadila, s dechem i tepem vyrovnaným a konečně i zdravým vědomím. Nadechla jsem se a usmála. Zima byla téměř pryč. Napadlo mě však, že zažít totéž ještě jednou, možná bych svou vlastní fantazii neporazila. Otřásla jsem se. Ten pocit byl natolik nepříjemný, že jsem ho raději hned opustila.

Místo toho jsem se zaměřila na bolest, která vycházela z levého zápěstí. I ve tmě bylo vidět, že mám ruku nateklou, sotva jsem s ní mohla pohnout. Pálila a tepala, bála jsem se jí dotknout a přitom jsem si zvláštním způsobem užívala tu fyzickou bolest. Po vyčerpávajícím úprku před zimou, před psychickým nátlakem a bolestí, která se jen tak tak dala vydržet, byla fyzická bolest něčím odlehčujícím.

Povznášel mě pocit, že vím, odkud bolest pramení.

Užívala jsem si, že stačí pár dní, mast a možná obvaz a ruka bude zase zdravá. Z celého srdce jsem si přála, aby to tak lehce fungovalo i v mé mysli, aby rány s časem mizely a neprohlubovaly se.

Bylo nádherné vidět tmu, cítit černo kolem sebe a přitom nemít tohle děsivé nic v sobě. Tma pro mě poslední dny znamenala jen utrpení, ale nyní byla přítulná, hladila mě a konejšila. Bylo mi jemně poblouzněně, krásně zvláštně.

V tu chvíli jsem se přestala zajímat i o zranění, neboť jsem si uvědomila, kde jsem. Kdybych byla vevnitř v sušárně o něco klidnější, jistě by mě napadlo, kam okénko vede, ale v tom zmatku ve vlastní hlavě jsem nad tím ani nepřemýšlela. Až nyní jsem si uvědomila, co bylo naprosto zřejmé: byla jsem na střeše.

Všude kolem bylo jen hvězdné nebe a noční klid.

Zhluboka jsem se nadechla a cítila jsem, jak mi noční vzduch proudí tělem, něžně chladí a uklidňuje poslední zbytky chaosu uvnitř. Nadechla jsem se znovu a při onom blaženém pocitu jsem si prohlížela scenérii před sebou. Byla ještě tma, hvězdy byly velice jasné a osvětlovaly spící město. Řady pouličních lamp se táhly od mé pravé ruky až po obzor na druhé straně.

Občas bylo slyšet auto projíždějící klidnými ulicemi, či zašustění větru v parku na protější ulici. Jinak bylo ticho. Většina oken byla zhasnuta, lidé za nimi tiše spali a oddechovali ze snů. Sem tam ale bylo v okně možno vidět světla ponocujících.

Ten pohled ve mně navozoval zvláštní pocit míru prostupujícího každou buňkou mého vyčerpaného těla. Už dlouho jsem se necítila tak klidná a bezstarostná, cítila jsem sounáležitost a osvobození. Znovu jsem nadechla a plně si vychutnala sílu, která do mě proudila.

Jakoby mě k sobě noc volala a říkala mi:

Zde jsi v bezpečí. Nemáš se čeho bát. Pomohu ti znovu nastolit mír v tvé zničené duši. Urovnám tvé vnitřní spory a znovu tě naučím čistě myslet, milovat sebe sama. Jen mi dej čas. Vše, co se v tobě odehrává, má svůj důvod. Vím, že jsi slabá a neumíš se tomu všemu sama ubránit. Dej mi možnost ti pomoci.

Nemohla jsem neuposlechnout.

Ne po tom, co jsem posledních pár měsíců prožila v trýznivých mukách svého nitra, co jsem nebyla schopna zabránit šikaně vlastní mysli. Zde se mi nabízelo řešení, tady uprostřed noci, na střeše činžovního domu, kde jsem se vyskytla pouze vlivem svého ponurého já. Zimy, která se ve mně usídlila.

Nevěřím na náhodu, nikdy se mi nic nestalo jen tak. Uvědomila jsem si, že od doby, co mě zima začala pronásledovat, jsem na tuto svou zásadu málem zapomněla. Možná právě proto, když mi nyní znovu vyvstala na mysli, se mi zdálo jediným řešením nechat se kolébat nocí a uchopit nabízenou pomocnou dlaň.

Téměř bez váhání jsem vstala. Pomalu jsem prošla kolem větrací šachty, opřela jsem se o komín a rozhlédla se do dálek zahalených v tmavomodrém závoji. Viděla jsem kolem sebe neuvěřitelné věci.

Obrovské město plné světel táhnoucí se všude, kam jen člověk dohlédne. Působilo to na mě monumentálně a svět kolem mě zcela pohltil. Dával prostor mé bujné fantazii a vzbuzoval ve mně touhu po poznání, jakou jsem necítila už měsíce.

Představovala jsem si svět za každým světélkem, tisíce, deseti tisíce lidí spících v ložnicích, klidně oddechující. Ani jeden z nich netuší, že je někdo pozoruje, že existují podivíni chodící po střechách, ztracené duše, kterým měsíční svit nedá spát.

Usmála jsem se. Na světě je tolik lidí, jsem jen jednou z mnoha teček na plátně umělce, nezajímavá a přece tolik toužící po krásném životě. A po dlouhé době mě má obyčejnost neuváděla do černých koutů stesku a nicotnosti.

Každý touží po krásném životě. Všichni žijeme sami za sebe, pro sebe a své okolí. Oni o mně neví, nezajímají mě, stejně jako já nezajímám je. Nikdy jsme se o sebe totiž nezajímali, nikdy pro nás nebylo důležité, kdo bydlí ve vedlejším vchodě a jak se mu daří, co ho trápí nebo jaké úspěchy slaví. Přitom každý z nás je tak zajímavý, odlišný a hodný obdivu.

Z ničeho nic ve mně zaplála touha vědět o neznámých vše.

Touha stát se někým, komu na ostatních záleží a kdo se nezaměřuje jen na svůj vlastní svět. Mám jedinečnou příležitost zjistit o lidech všechno, jaký žijí život a zda jsou s ním spokojeni. Stojím zde a mohu odtud prokouknout duše všech. Stačí pouze chtít a mám možnost objevit přání jiných, obyčejných lidí. Stejně obyčejných jako jsem já. A přitom tak lákavých!

Nadšena svými novými plány a rozhledem jsem usedla na zem a zasnila se.

Napsáno: 2010, upraveno 2017

Květa Oakland
Jsem čarodějka odhodlaná měnit svět - nejdřív svůj a potom celý. Rozhodla jsem se žít naplno a sdílet svou cestu s ostatními,

Sdílím své každodenní postřehy >>, tvořím inspirativní videa >> a jinak jsem právě tam, kde je mě zrovna potřeba.

Více o mně se dozvíš tady>>
Komentáře