Z deníku #10 – Cesta za projevením sama sebe VI. – Na vrcholu

Je to týden, co jsem v odcházela z přijímací zkoušky na DAMU. Zavřela jsem za sebou dveře z místnosti s komisí a cítila jsem zvláštní směs úlevy, radosti, klidu a naprosté přirozenosti.

Je to za mnou. Dokázala jsem to.

Rozloučila jsem se s potenciálními spolužáky, sbalila si věci a vydala se po schodech dolů, do přízemí a ven na ulici. Když jsem vyklouzla vstupními dvěřmi, jen tak tak jsem se nadechla – okamžitě mě zaplavila ulice plná asijských turistů, hluku, troubení a horka. Chvíli jsem jen zběsile mrkala a připadala si jako srnka, na kterou zasvítí dalková světla.

Můj klid se rázem proměnil v přehlcení. Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy, jak vrávorám, žaludek se mi stahuje a cítím, že sebou za chvilku někde seknu. Potřebuju se nadechnout, potřebuju si sednout, potřebuju se vzpamatovat.

Proplétala jsem se mezi lidmi, vysokými budovami a auty a padala na mě panika. Tohle je šílený město, co tu vůbec dělám? Jak bych tady proboha mohla žít, byť jen částečně?

Propotácela jsem se kolem Karlova mostu, dolů k nábřeží, kde bylo klidněji, a vydala jsem se proti proudu. Měla jsem pocit, že tam jsem i nejsem.

Dokázala jsem to, běhalo mi stále hlavou. A tělo sláblo.

Nakonec jsem se vyčerpaně sesunula na obrubník před právnickou fakultou u Čechova mostu, našla aspoň kousek zelené trávy (tak nutně jsem potřebovala lehnout si dotrávy, být v kontaktu s přírodou!) a začaly mi téct slzy.

Co to proboha je? říkala jsem si překvapeně.

Myslela jsem, že budu roztančená, rozjařená, nadšená a plná elánu, a místo toho jsem měla pocit, že jsem se vypustila jako nafukovací balón.

Dokázala jsem to. Stanula jsem před přijímací komisí, stála jsem před nimi duševně (a fyzicky skoro) nahá. Zpívala jsem jim, smála jsem se s nimi, stála jsem sama při sobě a všechno jim řekla po pravdě tak, jak to cítím.

Stála jsem sama u sebe, když se o mě upřímně zajímali, stála jsem sama u sebe, když se mě ptali na mou motivaci DAMU studovat, stála jsem sama u sebe, když jsem před nimi zpívala a tancovala, jako by to bylo u mě doma v kuchyni.

Ale stála jsem sama u sebe i ve chvíli, kdy mě začali zkoušet a snažili se mi dokázat, že něco nevím. Stála jsem sama u sebe, i  když jsem viděla, že neříkám to, co chtějí slyšet. Stála jsem sama u sebe, i když jsem cítila jejich nesouhlas, jejich opovržení, jejich hodnocení.

Stála jsem u sebe a věděla, že to není moje chyba. Že to není mnou. Že to oni si volí život v nadřazenosti plný pravidel a představ o tom, co a jak má vypadat.

Stála jsem sama za sebou, když jsem cítila, že tohle svému životu udělat nemohu.

V té chvili, kdy se jejich upřímný zájem proměnil ve zkoušení – ve zkoušení, jestli jim umím nabídnout to, co chtějí a zahodit u toho sama sebe – jsem všechno pochopila: ano, je naprosto správně, že tu dnes stojím. Je nádherné, jakou cestu jsem sem ušla. A taky je přesně nachystané to, že tady to pro mě skončí. Dál nepůjdu. Tohle je můj cíl.

Byl to hluboký pocit klidu a nesmírné vděčnosti za všechno, co jsem dokázala. Přesně jsem v tom momentě viděla, jak obrovský, megalomanský, vesmírný kus cesty jsem ušla – a byla jsem dojatá. Byla jsem dojatá, co všechno už jsem dokázala, a věděla jsem naprosto jistě, že mám ve svém životě právě v tuhle chvilku naprosto vše, co potřebuju.

Věděla jsem, že svůj život miluju v každičkém detailu, v každém momentě, v každé chviličce.

Že miluji svůj domov v Lomnici a patřím sem, že miluji svou svobodu dělat každý den to, co zrovna cítím, cestovat, kam potřebuji, být tam, kde potřebuji. Že miluji svůj pohled na svět, který není definovaný jediným studiem, jednou katedrou, konkrétní filosofií… Cítila jsem lásku ke všemu, co v tu chvíli leželo dvě a půl hodiny cesty od Prahy.

A hlavně, hlavně jsem cítila obrovskou lásku a díky sama k sobě, že jsem to stvořila. Krok po kroku, s vírou, klidem, důvěrou.

Možná si teď z mého vyprávění dokážete představit, jakou úlevu jsem ucítila ve chvíli, kdy jsem si o tři hodiny později přečetla výsledky a zjistila jsem, že jsem se nedostala do druhého kola.

Předtím jsem se jen tak tak doplahočila ke kamarádce do práce, pověděla jí své pocity, snažila se popsat, jak mám pocit, že i kdybych se dál dostala, už tam nepůjdu, protože moje cesta skončila tady. Padla na mě nesmírná únava – vydala jsem ze sebe všechno, uvolnila místo všemu, co chtělo jít ven, a tak moje tělo reagovalo – takhle těžké nohy jsem ještě neměla.

Když jsem si přečetla výsledky, udělalo se mi snad o sto procent líp. Ožila jsem a cítila se lehká, svobodná a nekonečná.

Večer jsme strávily s pražskými vílami ve Stromovce a já se musela smát té nádheře, že jsem sem vlastně přijela hlavně proto, abych s nimi tvořila, hrála si a povídala – to, co miluji nejvíce.

Druhý den ve vlaku jsem vám chtěla o všem povídat, ale přiznám se, že tak vyčerpaná jsem už dlouho nebyla. Nebylo to špatně vyčerpaná, naopak. Velmi pozitivně. Ale vyčerpaná.

A tak jsem poslední týden hlavně prospala, pro-uvolňovala a pro-přemýšlela. Mám toho tolik, o čem se s vámi chci podělit! Dneska to asi zakončím slovy:

Není nic krásnějšího, než dosažení vrcholu, ze kterého vidíte svůj život jako na dlani a zamilujete se do něj pro jeho něžnost, křehkost a neuvěřitelnou radost z bytí. To je ta motivace někam směřovat, překračovat komfortní zóny – abychom uviděli to vše, co už máme, z nové perspektivy a mohli se znovu zamilovat.

Tímto uzavírám tuhle magickou sérii článků a těším se, co přijde dalšího.

Ze ♥


Článek je ze série Cesta za projevením sebe sama. Články na sebe navazují, tak dávají smysl, pokud Ti některý unikl, tadyhle je vlákno:  První článek, Druhý článek, Třetí článek, Čtvrtý článek, Pátý článek, Tento – vrcholný – článek

Květa Oakland
Jsem čarodějka odhodlaná měnit svět - nejdřív svůj a potom celý. Rozhodla jsem se žít naplno a sdílet svou cestu s ostatními,

Sdílím své každodenní postřehy >>, tvořím inspirativní videa >> a jinak jsem právě tam, kde je mě zrovna potřeba.

Více o mně se dozvíš tady>>
Komentáře