Z deníku #3 – Jarní párty s užovkou (s nečekaným koncem)

Dneska bych vám chtěla vyprávět o svém tanečním setkání s užovkou. Teda – chtěla jsem vám o něm vyprávět už před dvěma dny, ještě dřív než o sněženkách a leknínu. Nějak to ale nešlo a až dneska jsem pochopila proč – příběh totiž ještě neměl konec. Dneska už má.  A budete koukat.

Když jsem čistila jezírko, najednou jsem uviděla, že naproti mně se vznáší na hladině užovka. Chvíli jsem na ni koukala, vůbec se nehýbala. Vydedukovala jsem, že je nejspíš mrtvá – že byla po zimě ještě ztuhlá a zmatená, vylezla z úkrytu a spadla do vody.

Opatrně jsem ji nabrala na hrábě, tak, abych jí neublížila, a zvedla jsem ji z vody, že ji položím někam do trávy. Koukala jsem na její drobné tělo, heboučké a světle hnědé a najednou jsem si všimla, že se pomaličku pohybuje. Zamrkala jsem a fakt se mi to nezdálo!

Užovka mi koukala do očí a trpělivě mi říká: nejsem mrtvá, vrať mě do vody.

Radovala jsem se, ale do vody se mi ji dávat nechtělo. Vždyť jsi po zimě ještě ztuhlá, nechceš raději do trávy na sluníčko, aby tě prohřálo? zeptala jsem se jí. Opět se na mě trpělivě podívala, hlubokýma očima mi viděla až do duše. Nechci do trávy, chci do vody.

Zkusila jsem ji asi ještě dvakrát jemně přesvědčit, že na trávě to bude lepší, ale pak mi to došlo. Co jí to tady povídám? Vím vůbec něco o hadech? Jsem fakt vtipná, že se jí snažím radit, jak se má po zimě probudit. Celí lidi, že jo.

Usmála se na mě s klidnou jiskřičkou v očích, že moc dobře ví, a pak sklouzla zpátky na hladinu. Dál jsem tedy čistila jezírko, opatrně jsem sbírala nánosy kolem ní a sem tam jsem pozorovala, jak si plave na hladině, na kterou svítilo sluníčko.  Když jsem dokončila svou práci, odložila náčiní a chystala se jít domů, užovka si mě k sobě ještě zavolala.

Postavila jsem se vedle jezírka a ona začala tančit! Už vůbec nebyla ztuhlá a nehybná, vlnila se na hladině ve svém klidném, hravém rytmu. Jakoby svými ladnými pohyby říkala: vidíš? a pokradmu po mně pomrkávala.

Zůstala jsem u jezírka, křenila jsem se od ucha k uchu a radostně tančila s ní. Přišlo jaro. Zase bude dobře.

Druhý den jsem se za ní zase vypravila, abych se podívala, jestli u nás ještě bydlí, a jak se jí daří. Posmutněla jsem, když jsem ji napoprvé neuviděla, ale při bližším zkoumání jsem ji objevila mezi červenými lístky leknínu, které se chystají na nový rok. Hověla si tam, opalovala se a měla se krásně.

A víte, co se stalo dneska? Dneska přišla navštívit ona mě!

… v puse našeho kotěte Mrněte.

Ach ta příroda!

PS: najdete ji na úvodní fotce?

Květa Oakland
Jsem čarodějka odhodlaná měnit svět - nejdřív svůj a potom celý. Rozhodla jsem se žít naplno a sdílet svou cestu s ostatními,

Sdílím své každodenní postřehy >>, napsala jsem sluneční sbírku textů "Italské zápisky >> a jinak jsem právě tam, kde je mě zrovna potřeba.

Více o mně se dozvíš tady>>

Dotkla se tě moje slova?

Nechej mi na sebe email a dostávej ode mě inspiraci a informace o nových článcích, videích, projektech a prožitcích.

Tvé osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Květa Oakland) je na základě tvého souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů, které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřuješ svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zasílání inspirativních emailů a newsletterů. Svůj souhlas můžeš kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

Komentáře