Z deníku #4 – Kamarádka depka a proč o ní moc nemluvím

Dneska se chystám otevřít jedno silné téma. Chtěla jsem vám o tom povědět ve videu, ale zjistila jsem, že na to ještě nejsem připravená. Nemám ta správná slova, abych to dokázala popsat hned. A tak sahám po tom, co mi jde samo od sebe – psaní.

Víte, můj příběh s depresemi je na dlouhé povídání a jednou na něj určitě přijde čas, teď to ale vezmu zkrátka, abych se dostala k tomu, co je dneska podstatné – proč je mnohem snazší nechat si tuhle kapitolu svého života pro sebe a naven se tvářit, že žádné takové stavy nemám.

Teprve letos v zimě jsem někoho pozvala do svého temného světa v takových chvílích – byl to můj milovaný muž, Tom. Je to vtipné – je se mnou devět let, byl skoro u všeho, co jsem prožila, vidět a vnímal víc, než někdy vůbec šlo unést. Ale on to unesl, zvládl to.

Možná i proto jsem se mu konečně dokázala otevřít – protože tady skutečně byl. Celou tu dobu.

Když říkám otevřít, myslím tím upřímně v danou chvíli popsat, co a jak cítím, co se mi honí hlavou a jak se mám. Vidět někoho prožívat temnou noc duše je totiž jedna věc. Vnímáte ji a cítíte, ale nikdy úplně nevíte, co se tomu druhému opravdu honí hlavou. Nikdy nejste tak úplně zvanými hosty v tomhle divadle.

Právě tohle jsem už potřebovala změnit – otevřít se a přiznat se ke svým pocitům a myšlenkám ve chvíli, kdy je prožívám, otevřít se v tom nejzranitelnějším momentě. Wow – bylo to super náročný.

I když je vám někdo tak blízko, jako je Tom mě, existuje mnoho důvodů, proč ho nechcete do té temnoty pustit, i když si vlastně nepřejete nic jiného, než v ní nebýt sami.

Důvod jednaaby se nevyděsil a neutekl.
Důvod dvaaby ho to nestrhlo a nezničili jste ho.
Důvod třiaby se vám nevysmál nebo se vám nesnažil pomoct a utěšit vás.

Kdykoliv jsem se dřív pokusila někomu nastínit, jak mi v takovou chvíli je, když jsem se konečně odhodlala čelit všem těm strachům, setkala jsem se s nepochopením. Říkám to bez jakýchkoliv výčitek – ono je nemožné pochopit někoho, kdo prožívá něco, co jste sami nezažili. Znám to dobře.

Jenže právě v tom je ten trik – snaha o pochopení je úplně zbytečná.

To jediné, co člověk, který se vám otvírá ve své temné noci, potřebuje, je vaše přítomnost. Tečka. Skutečná, vědomá přítomnost. Konec. Nic víc.

Nemusíte ho chápat, nemusíte pro něj mít řešení – ještě lépe: nemějte pro něj řešení a nesnažte se ho chápat. Jenom s ním buďte.

Aspoň za sebe můžu říct, že v temné noci nepotřebuju konejšící rady typu: všechno jednou pomine, pozoruj to, nejsi to ty, nebo všichni se někdy nenávidíme a připadáme si mizerně.

Já vím, že jsou tohle všechno dobře míněné věci – jenže ve skutečnosti jsou to jenom obranné mechanismy toho druhého, který si s mou situací neví rady. A víte co? Já si s ní taky nevím rady a jsem z ní ještě zmatenější než on, ještě zoufalejší a nešťastnější. Takže dobré rady tohoto typu moje zoufalství a bezmoc jenom podporují.

Jsou to právě ony, co mě motivují, abych o své bolesti nemluvila, protože právě skrze tyto rady vidím, že se druhý v mé temnotě ztrácí a snaží se zachytit seč může. A to nechci. To to raději zvládnu sama.

Jestli máte ve svém okolí někoho, koho nechápete, a přesto mu chcete pomoct, zapomeňte na hledání řešení. Najde si ho sám a nic z toho, co mu můžete poradit, mu doopravdy pomoct nemůže.

Jediné, co potřebuje, je vaše přítomnost. Pocit, že mu věříte, že to zvládne, že jste s ním. Tečka. Tak je to jednoduché.

Navazující článek >>

Květa Oakland
Jsem čarodějka odhodlaná měnit svět - nejdřív svůj a potom celý. Rozhodla jsem se žít naplno a sdílet svou cestu s ostatními,

Sdílím své každodenní postřehy >>, tvořím inspirativní videa >> a jinak jsem právě tam, kde je mě zrovna potřeba.

Více o mně se dozvíš tady>>
Komentáře