Z deníku #5 – Všem nám bývá mizerně – tak proč o tom moc nemluvíme?

Když jsem v pátek napsala článek o temných nocích duše a o tom, co v nich nejvíc potřebuju, hned po publikování jsem ucítila velký strach.

Pochopitelně – otvírám se tady ve voidu internetu s něčím, co je pro mě hluboce niterné. Dělám to ale z lásky sama k sobě i ke světu. Nejvíc totiž potřebujeme o svých pocitech, a hlavně těch temných, mluvit. Osvětlit je. Být si jich vědomi. Jo – a zbavit se studu.

V článku jsem napsala, jak jednou z nejhorších věcí, co mi kdo může říct ve snaze pomoci, když se mu otevřu ve své bolesti, jsou slova: všichni se někdy nenávidíme a připadáme si mizerně. Jako útěcha to fakt nefunguje, ale! Je v tom obsaženo něco, na co chci přivést pozornost dneska.

Všichni se někdy nenávidíme a připadáme si mizerně – tak proč o tom nemluvíme?

Po boji je každý generál (nebo aspoň tak nějak se to říká). Co umíme skvěle, je povídat o tom, co už jsme prožili, z čeho už jsme venku. Používat své příběhy jako ukázku, že se všechno vyřeší, že všechno pomine, že je to vlastně všechno v pohodě.

To je parádní věc a jsem za to na nás (rozumj lidi) hrdá. Co kdybychom se ale rozhodli, že svoje dovednosti rozšíříme a nespokojíme se s tím, co už umíme? Chceme přece růst, nebo ne?

Takže: je pravda, že se všichni někdy nesnášíme a cítíme mizerně. Je pravda taky to, že to, co v takovou chvíli potřebujeme nejvíc je necítit se sami a mít důvěru, že to všechno zvládneme.

A abychom z toho vytěžili a rostli, je potřeba neodmítat tyhle pocity temnoty, ale otevřít se jim, podívat se na ně a osvítit je světlem. Mluvit o nich.

A když říkám mluvit, myslím tím – hned. Ve chvíli, kdy se dějí. Ne až jimi projdu a jsem king, že jsem to zvládla. Ve chvíli temnoty, kdy nevím, jestli to zvládnu. Tam je naše síla svítit největší.

Víte, co ze stínu bolesti vytváří ještě větší stín?
Když se za ni stydíte a schováváte ji.

Jediná cesta, kterou znám (a zkusila jsem jich docela dost), jak takový stín trošku zesvětlit a zlehčit, je, že se mu nejdřív otevřeme sami, přiznáme si, co prožíváme a zkusíme se za to ne-nenávidět ještě víc. A pak se otevřeme někomu dalšímu – promluvíme o tom.

Právě ve chvílích té největší vnitřní temnoty toužíme být milovaní víc než kdy jindy – o tom je přece ta bezpodmínečná láska, ne?

Tu ale moc nemůžeme dostat, když se se svou bolestí schováme a neukážeme ji. Když nikdo neví, jak je nám špatně a co potřebujeme, nemůže nám poskytnou svou přítomnost. Takže teprve až se otevřeme, můžeme lásku naplno prožít.

A poslední maličkost, kterou si nemůžu odpustit: když už si všichni pohazujeme slovy jako vědomé tohle či tamto, uvědomme si prosím, že to neznamená dělat jenom lehké a krásné věci. Znamená to taky dělat těžké věci a cítit těžké věci. Znamená to být si vědom, že mám takovou temnotu – a milovat ji.

A milovat ji znamená mluvit o ní jako o své součásti. Nenechávat ji stranou, neukrývat ji. Věnovat jí pozornost – stejnou jako všem ostatním částem sebe sama.

Tak co, jdete do toho se mnou? Otvírat se svým pocitům, prožívat je, nehodnotit a mluvit o nich. Já už asi nemůžu jinak 🙂

PS: Malá třešnička na dortu: Tím, že se někomu druhému otevřeme (a je to děsivý a někdy to skoro nejde udělat) investujeme do našeho vzájemného vztahu to nejvíc, co můžeme – naši zranitelnost.

A věřte mi – pokud ten strach překonáte (třeba na hned, ale napotřetí, napopáté nebo posté) to, co získáte tímhle svým vkladem je tak nádherné, že jste si to ani nedokázali představit.

Květa Oakland
Jsem čarodějka odhodlaná měnit svět - nejdřív svůj a potom celý. Rozhodla jsem se žít naplno a sdílet svou cestu s ostatními,

Sdílím své každodenní postřehy >>, tvořím inspirativní videa >> a jinak jsem právě tam, kde je mě zrovna potřeba.

Více o mně se dozvíš tady>>
Komentáře