Z deníku #6 – Cesta za projevením sama sebe

Dneska vás vezmu na cestu. Na cestu do svého nitra, do procesu vytváření mého světa, do radosti z tvoření, do důvěry. Potřebujete s sebou odvahu dívat se na svět jinýma očima, touhu otevřít se a nadšení pro radost ze života. To je všechno.

Máte sbaleno? Tak můžeme vyrazit. Naše putování začíná příběhem. Je to příběh o odvaze a odhodlanosti naplnit své sny, i když se možná ani jako sny nejevily. Příběh o překročení strachu, o plynutí a odevzdání se, o důvěře.

Povím vám začátek tohoto příběhu a potom skončím – ne proto, abych vás napínala, ale proto, že ještě neznám jeho završení. Půjdeme spolu jeho vývojem v reálném čase.

V lednu 2018 jsem stála na začátku nového úseku svojí cesty. Mým cílem bylo stát se dokonalým zhmotnění své duše tady ve světě. Se vším všudy, ve všech situacích, v každém kroku. Cítit tu jistotu, že jsem tam, kam patřím, vnímat své světlo, neodcházet od sebe.

Tuto cestu jsem zahájila s nádherným online kurzem Laury Hollick, který se jmenuje Yoni Art Journey. Je to měsíční každodenní cesta k poznání své skutečné ženské podstaty a jejímu projevení. Netušila jsem, kam mě zavede, ale věděla jsem, že ji potřebuju. A dala jsem jí všechno – místo jednoho měsíce mi trvala tři.

Tři měsíce intenzivní práce sama na sobě – den za dnem – krok za krokem. Bez zastavení.

Na samém začátku jsem dostala inspiraci přihlásit se na DAMU, obor autorská tvorba. Není až tak podstatné, o jakou školu a obor jde, důležité je, že mě myšlenka na něj provází už několik let, i když jsem přesně nevěděla, že existuje v této podobě.

Byla to touha dělat umění svým vlastním, jedinečným způsobem, otevírat se světu a otevírat světu dveře do sebe. Ukazovat beze strachu a beze studu, co vidím, vnímám. Jaký svět je, jak září.

Jenže po celé ty roky jsem si netroufla vydat se touto „oficiální“ cestou – studovat na klasické škole. Cítila jsem se příliš odlišná, měla jsem příliš jiný pohled na to, co je umění, odkud vychází a k čemu slouží. A zároveň jsem věřila, že do klasického systému nezapadám – nejsem pro něj dost dobrá, nezajímám je.

A BUM! Najednou přijde leden 2018, já tu sedím, nad ničím z toho nepřemýšlím a podávám si přihlášku na DAMU – na školu, která pro mě nikdy nebyla ani možností, protože jsem nebyla dost dobrá. Na školu, která je v Praze, která je každodenní, fyzicky náročná. Nemám ani tušení, jak bych to prakticky mohla zvládat, jak žít v Lomnici, kde je mé doma, a studovat v Praze.

Ale jakoby to všechno bylo jedno – je to dočista jedno! Vím jen, že je to něco, co si dlužím. Něco, co pro sebe chci udělat. Něco magického, co je pro mě stvořeno.

Z počátku jsem o tomhle kroku nikomu neřekla – a už vůbec ne svému milovanému muži. Cítila jsem, že je to moje vlastní jiskření, moje radost  a nechala jsem si ho několik dní až týdnů jenom sama pro sebečerstvě zamilovaná do svého odhodlání a touhy postavit se sama za sebe taková, jaká jsem.

Ještě několik týdnů jsem tomu nemohla uvěřit – fakt jsem to udělala? Fakt jsem konečně sebrala odvahu a dovolila si vstoupit do světa, který se mi dřív zdál tak nebezpečný, naprosto obnažená, otevřená a zranitelná?

Tuhle radost jsem sdílela v jemných střípcích, třeba tady v tomhle příspěvku na FB:

Věděla jsem přesně, co se změnilo. Byla jsem připravená stát sama za sebou, za tím, co dělám, a to nabídnout – to chtít rozšířit. A to jsem taky napsala do svého motivačního dopisu:

Ujasnila jsem si, co chci a nechci, cítím se zralejší a odvážnější postavit se za svou tvorbu tak, jak je, stejně jako za svá rozhodnutí. Studiem na KATaP proto nehledám sama sebe, svůj hlas nebo projev – je to pro mě cesta, jak se zdokonalit v tom, co už dělám, kým jsem.

Vím, že ať to dopadne jakkoliv, bude to správně. Vím, že mě to nerozhodí, že mě to podpoří v jakékoliv podobě. Že to nejdůležitější se odehrálo v rozhodnutí přihlásit se. Že moji hodnotu ani to, co mohu světu nabídnout, neuvlivňuje něčí názor zvenčí.

Uběhly tři měsíce a já si jen pamatovala, že do konce dubna musím poslat tištěnou přihlášku poštou spolu s dokumenty a texty k přijímací zkoušce. Moje veliké přání od samého počátku bylo, aby to šlo lehce a hladce, abych se přijímačkama nestresovala a byla to úplně klidná součást mého života.

A hádejte, co se stalo – asi desátého dubna jsem zjistila, že přihláška tam má být fyzicky patnáctého, ne na konci měsíce. A tak jsem měla jeden večer na to, abych vybrala texty, které pošlu, jeden den na návštěvu doktorky (kde jsem vlastně takhle naprosto dobrovolně po třech letech podstoupila preventivní prohlídku :)), vyřízení všech lejster a odeslání přihlášky.

Možná se vám zdá, že mě to muselo stresovat, ale opak byl pravdou – prostě přišel čas to udělat, tak jsem to udělala a bylo 🙂 Všechno šlo hladce a lehce, přesně, jak jsem si přála. Nad ničím jsem nehloubala, neměla čas něco dlouho promýšlet a přetvářet.

A tak jsem se dostala až sem – ke dni, od kterého už je to jen sedm dní, než mě čekají přijímačky. A protože cítím, že tahle cesta už není jen moje osobní, že má velikou sílu, chci se o ni podělit a chci vás pozvat, abys jí šli se mnou.

V průběhu toho týdne se s vámi podělím o střípky příprav, o krásné postřehy a „náhody“ a o to, jak může být cesta za snem, který je totálně mimo komfortní zónu, magická a jiskřivá, když je v souladu s Vesmírem, a když se do ní uvolníme ♥

Pokračování o tom, jak budu příští středu jiskřit, protože mě podpoří tisíce lidí po celé planetě >>


Článek je ze série Cesta za projevením sebe sama. Články na sebe navazují, tak dávají smysl, pokud Ti některý unikl, tadyhle je vlákno:  Tento článek (první),  Druhý článek, Třetí článek, Čtvrtý článek, Pátý článek, Vrcholný článek

Květa Oakland
Jsem čarodějka odhodlaná měnit svět - nejdřív svůj a potom celý. Rozhodla jsem se žít naplno a sdílet svou cestu s ostatními,

Sdílím své každodenní postřehy >>, tvořím inspirativní videa >> a jinak jsem právě tam, kde je mě zrovna potřeba.

Více o mně se dozvíš tady>>
Komentáře