Z deníku #8 – Cesta za projevením sama sebe III.

Včera jsem se těšila, že se s vámi podělím o další kousek cesty, ale nezvládla jsem to. Od samého rána na mě ťukaly strachy, které chtěly mou pozornost, a možná víte, že je to s nimi jako s dětmi – nemá smysl snažit se je odehnat, okřiknout nebo odstrčit, jenom je tím ještě víc rozhodíte, zneklidníte a ublížíte jim.

A tak jsem si včera dala den klidu, všímala jsem si strachů a starostí, co chtěly mou pozornost, a dovolila jsem si nestresovat tím, že jsem chtěla napsat článek.Tohle je pro mě moc důležitý nástroj k úspěchu, bez kterého se hroutím přehlcením a nejistotou.

Potřebuju se umět zastavit, nadechnout, vydechnout a dovolit si pustit všechno, co jsem si pro sebe vymyslela – teď hned, okamžitě, bez vymlouvání a uhýbání.

Jenom tak se mi daří znovu nastolit klid a považuju to za jednu z nejnáročnějších a nejvyspělejších čarodějnických dovedností – umět se pustit – hned, všeho. Jen být.

Je to právě tato technika, kterou po celé téhle cestě na DAMU trénuju, a s její pomocí jsem také vybírala texty a písničky, které předvedu na přijímačkách.

Dneska vám povím o tom, jak jsem pracovala s lidovkami, které mám zpívat, a jak jsem se zbavila starého přesvědčení. Když jsem se v lednu přihlásila, hned jsem naskočila do starého vzorce přemýšlení:

Paráda, čekají mě přijímačky, už tak sedm let jsem neměla lekci zpěvu, vůbec se nehýbu – musím s tím něco udělat. Najdu si nějaké lektory a začnu na sobě makat.

Ta první část je pro mě čistá a je to jeden z důvodů, proč jsem se chtěla přihlásit – abych měla motivaci a konkrétní cíl, ke kterému se zdokonalovat a expandovat v rámci svého projevu. Ta druhá ale, ta je pěkná potvůrka a pěkně ničivá.

Mám to štěstí, že moje vysoká citlivost mi nedovoluje dlouho (jestli vůbec) setrvat v destruktivních představách, a tak jsem brzy zjistila, že tudy cesta nevede. Nene – žádné lekce, žádný harmonogram, žádné tlačení. Nádech, výdech, uvolnit a důvěřovat svému vedení, že to dokážu.

Důvěřovat, že pokud jsem byla vedena přihlášku podat, nepotřebuju drsně makat, ničit se, abych to dala. Nene – naopak se do toho všeho uvolním a pustím všechny svoje představy o tom, jak musí příprava na přijímací zkoušky se šílenou konkurencí (čísla nevím, nezajímají mě) vypadat.

Možná nebudete věřit, ale neuvěřitelně se mi ulevilo.
NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NĚ !!!

A jak jsem se tedy připravovala?

  1. Co se zpěvu týká, hodně jsem řvala do polštáře a uvolňovala staré bloky v krku. Hodně jsem řvala nahlas, když nikdo nebyl doma. Možná nejvíc za celý život.
  2. Kdykoliv jsem cítila napětí v těle, natlačila jsem ho do zvuku. Zaměřila jsem na jeden bod a do něj jsem svým hlasem tlačila všechno napětí z těla ven. Měli byste vidět, tak tohle milují naše kočičky! Když jsem se pustila do tónu, začaly kolem mě kroužit, vrnět, proplétaly se mi mezi nohama sem a tam, dělaly ležaté osmičky hojnosti . Tak já poznávám, že to dělám dobře.
  3. Taky jsem zhluboka dýchala do každé rozkoše, kterou jsem zažívala – abych se uvolnila.
  4. A sáhla jsem po písničkách, které pro mě mají hluboký vnitřní význam a obraz, silný emoční náboj.

 

Přestala jsem řešit, jestli je to moje tónina či není, jestli to je vhodné či není, jestli mi sluší či nesluší, jestli mi něco nepůjde líp… vykašlala jsem se na to a zpívala jsem první dvě lidovky, co se ve mně otevřely.

Zpívala jsem si v autě, venku, doma, ve sprše. Zpívala jsem a vzpomínala při tom na všechny nádherné chvíle a pocity, které mám s písničkami spojené. Vzpomínala jsem i na ty bolavé chvíle, náročné a drsné, které jsem svým zpěvem prozařovala láskou.

Zpívala jsem a taky jsem u toho hodně plakala, když jsem si uvědomovala, o čem písničky skutečně jsou. Když jsem skrze slova a melodie pronikala do hlubin věků, kdy lidé prožívali to, o čem zpívali. Kdy zpěv byl tou nejpřirozenější a možná jedinou cestou, jak uvolnit drásavou bolest.

Cítila jsem stovky žen, které žily na stejné Zemi jako žiju já, které se staraly o své rodiny, milovaly a pečovaly, a při práci si zpívaly – zpívaly a vyzpívávaly svůj žal, který k životu v nejistotě a nevoli patřil. Cítila jsem, jak skrze mé hlasivky plynou stovky let bolestí, jak pronikají na světlo a jak svou písní prozařuji životy dávných generací.

Nepřestávala jsem a dál jsem zpívala. Přes bolest, přes radost, přes pláč – tím vším jsem zpívala a uvolňovala se do toho.

A najednou jsem věděla – věděla jsem, že tohle je to, proč se hlásím, proč chci tvořit umění. Umění je krása, umění je živost, umění je očista. Umění je kanál, kterým můžeme prozářit minulost i budoucnost skrze současnou rozkoš tvoření.

Umění je odvaha a touha otevřít zraněná místa svého nitra i národa, proplakat slzy, které chtějí být proplakány, a uvolnit tak prostor lásce a hlubokému spojení.

Všichni jsme jedním, minulost neexistuje.

Nebudu příští středu zpívat sama – nebudu zpívat ze sebe a nedělám si starosti, jestli to umím. Když vidím celý obraz písně, ta otázka „zda to umím, zda jsem dost dobrá“ je až směšná. Je hlubokým nepochopením toho, o čem umění je – o otevření se, bytí kanálem pro projevení něčeho mnohem většího, mocnějšího, silnějšího, než jsme my sami.

Budou se mnou zpívat všechny ženy, které přišly o své milované v krutých válkách, budou se mnou zpívat všechny ženy, které neztratily víru, a které cítily sílu svého hlasu, i kdyby jen v písni zpívané nad rozčeřenou vodou, kde praly prádlo.

Budou se mnou zpívat mé předkyně, ty nejbližší i vzdálené. Bude se mnou zpívat Česká země, moje vlast plná neuvěřitelných osudů, plná touhy k životu, plná lásky.

Mým hlasem bude promlouvat duše českých žen, které touží po konci bojů, po konci utrpení. Které touží po uvolnění a otevření se lásce.

A nakonec poslední střípek: jak se zdá potom pošetilé hodnotit, kdo zpívá líp…

A dál vám povím o šatech,
co mi Kataryna Kuprysyuk ušila pro duši>>


Článek je ze série Cesta za projevením sebe sama. Články na sebe navazují, tak dávají smysl, pokud Ti některý unikl, tadyhle je vlákno:  První článek, Druhý článek, Tento článek, Čtvrtý článek, Pátý článek, Vrcholný článek

Květa Oakland
Jsem čarodějka odhodlaná měnit svět - nejdřív svůj a potom celý. Rozhodla jsem se žít naplno a sdílet svou cestu s ostatními,

Sdílím své každodenní postřehy >>, tvořím inspirativní videa >> a jinak jsem právě tam, kde je mě zrovna potřeba.

Více o mně se dozvíš tady>>
Komentáře